Když léta dechem zbují kvítí...

Když léta dechem zbují kvítí

a ze stébel se vztýčí klas,

chtěj nechtěj musím z domu jíti,

bych na ty divy patřil zas;

vše pojednou mě jaksi ruší,

jsem všude nepokoje pln,

až srdcem zapadnu i duší

do klasů rozšumělých vln.

Tam na pahrbek vonné doušky

svou těžkou hlavu položím

a skrze modré vzduchu roušky

zřím zášer hor i města dým,

a myslím s rozechvělou duší

na žití ruch a kvap a hon,

až srdce v hrudi náhle buší

a zní, jak o letnicích zvon.

I zřím, jak skřivan píseň nese

a květ svou vůni do oblak,

jak švarně srn si vede v lese,

a racek v hejnech slétá z mlak;

a slyším zpívat rákosníky

a štěhot drobných koroptvic,

a bělásky zřím lítat z viky,

a šedé vrabce do pšenic.

A zřím, jak bzučí nad mou hlavou

roj zlatě opásaných včel,

jež sladkou táhnou za potravou

kraj louky svěží na jetel;

ten rosou vlažen stále pučí

a na paličkách rudne květ,

v němž mladá křepelka se učí

svůj úkol z počtů: pětkrát pět.

A zřím, jak klučík roztrhaný

svou bosou nohu boří v prsť,

a na vše ohlédnuv se strany,

rve z jeteliny plnou hrsť;

to pro miláčka trhá, věru,

a ruče strká do kapes:

vše králík smlsne při večeru,

on sám však hladov lehne dnes! –

Tak třeba do večera bývá,

až pln je zrak a cit a sluch,

a když den kloní se a stmívá,

tu píseň v hruď mi klade Bůh;

ach, rád vás mám, vy luhy, lada,

a teskním-li, hned bývám zdráv,

když v slunci do duše mi padá

zpěv skřivánkův a vůně trav!