Když listí padá...

Jdu zmlklou zahradou, kde podzim nádherný

své barvy rozestlal a zpívá smutek svůj.

A já tak miluji ten podzim nádherný,

jdu zmlklou zahradou a zpívám smutek svůj.

Tu píseň odstínů vždy slýchám s rozkoší,

tak jemně sladěných, tak melancholicky,

žár leta planoucí v ní tiše dohásíná,

po žhoucí zeleni zbyl rudý uhlík jen.

Má duše vášnivě se koupá v barvách těch!

Plá jemnou rozkoší ta jejich harmonie,

to síň je svatební, jež byla zdobena

kouzelnou paletou zlata a červeně.

A chtěl bych věčně žít v té sladké náladě,

v bohatství kouzelném zlata a červeně,

jímž září zahrada, kde podzim nádherný

ty barvy rozestlal a zpívá smutek svůj...