KDYŽ MĚSÍC ZÁŘÍ.

Zář bázlivá a sladce měkká

mým oknem vniká měsíce,

ve matném lesku vůkol těká

těch bledých stínů směsice.

Ve barvách hoří luzně jemných

juž stříbrolesklý vábný svit,

do koutů tmavých, smutných, temných

je perly záblesk něžný vlit.

A chvíle mijí tiše kolem,

jas něžně líbá chvějnou tvář

a dál se vlévá horem, dolem

v síň moji bílá luny zář.

Na křídlech vzpomínek se nesu,

ve září bílé lilje zřím,

a oči plné něhy, plesu

se lesknou temným zášeřím.

Ve ňadro bílé, skráň i čelo

své toužné oko hroužím zas,

že duší mojí pozachvělo,

co vše mi urval krutý čas.

A venku bílé mráčky letí,

ve modrém prázdnu plynou dál,

jak vzpomínek mých bludné děti,

když měsíc tichou nocí plál...