Když mi kvetla vesna živobytu,

Když mi kvetla vesna živobytu,

Vládla touha tajemná mi v hrudi,

Pláli její plápolové rudí

V neustavném po utrobě kmitu.

A kam měřil zástup oněch citů?

Zemšťané-liž to jen byli chudí,

Jimž dal chvíli dlíť čas, věčný sudí,

Čili měli vznésť se ku blankytu?

Každá krása přístav se jím zdála,

Ve kterémž hned chtěli přistanouti,

Až je měla vyšší krása k pouti.

Hledal duch můj pořád choti sobě,

Jenžby semnou v půtkách věrně stála:

Našel jsem ji, církvi svatá, v Tobě.