Když mladým ptáčkům matku zastřelili.

Když mladým ptáčkům matku zastřelili,

tu zapíská ta ptáčků chasa mladá,

a křídelkoma potřepává chvíli

a dohromady hlavičky své skládá.

A čeká chvíli, matka nepřichází

a otec smutně nad hnízdečkem krouží,

pak potravu jim v hnízdečko to hází

a hledá matku, po níž děti touží.

A nenachází, nenachází druži,

a s dětmi žaluje to v trudném zpěvu,

a marně k letu svoje křídla tuží,

a zpívá-li, je pláč to na úlevu.

Hle tak též toužejí i moje city

po matce své, po lásce tvojí čisté,

v níž písně mé i naděje jsou skryty,

ty větve mladé, skvětlé, plnolisté.

A dlouho čekají ty moje děti,

které co věrný otec jejich hájím,

kdy se jim matka – tvoje láska vrátí?

snad mrtva už – ach jak jim smrt tu stajím?

A mrtva-li, pak řekne otec dětem:

„nuž tiše, děti, do srdce se skrejte

a rozlučte se s krásným tímto světem,

dřív však své matce ještě „s bohem“ dejte.“