Když mlhy krajem táhly.

Dech zimy utkvěl na hor věnci,

luh zahalil se v roušku mlh,

a snivé duše na okénci

stesk duše v drobné slzy zvlh’;

ach, zevšad v ústrety se žene

jen němá lhostejnost a chlad,

a v kapli, jež se v ňadrech klene,

sen mládí na kolena pad’.

Ó mlhy, prchlé chvíle štěstí,

jak neprůhledný závoj váš!

Jím slunce krásou zlatých zvěstí

již nepronikne v život náš;

ach, škoda růží z lásky jasu,

ach, škoda květných mládí dob!...

Proč, Bože, pro tu lidskou řasu

vždy tolik perlových máš zdob?