KDYŽ MLUVÍ ZÁSTUPY

Když hučí zástupy, přec slyším hučet v moři

těch hlasů jedince, jak rozeznával bych

tichounké šumy bříz, bouř sosen kosmatých,

trav slabých závany, vod mrtvo, život krajů,

kouř v obzoru, když továrny se rozhovoří,

kdes družnost krotkých stád, kdes dravčí osamělost,

kdes trpnost lhostejnou, kdes vydrážděnou bdělost.

To množství dí: všech duší symfonii hraju,

a přec můj každý člověk, osobitý hlas,

jenž stojí u vesmírných záhad, hrůz a kras.

A vidím zástup, jak své dobro rozděluje,

když duši by si nerozdělil, bude chud,

žárlivým bude vlastníkem, jenž zpozoruje

vzrůst země, majetku a zlata svého bratra,

a zmaten bude zas a bolest společenství

jej uvězní zas nerovného tíhou hrud,

zas odbytý a bezútěšný zchátrá,

když k vyššímu se nepovznese člověčenství.

Tak nejhlouběji promluví, kdo přemoh‘ sebe,

kdo krutostí vln zdvižen a zas sražen v hloub,

kdo peklo prožíval, kdo ukrajoval nebe,

jenž blahobytem hýčkán, růží doba-li,

a nouzí uvláčen, stopován šakaly,

když hlad a bída, neštěstí práh hlídá,

kdo stokrát hozen do osudu stoup,

a jehož přemlelo dnes štěstí, zítra bída.