Když na Brockenu starý Coleridge stál,

Když na Brockenu starý Coleridge stál,

zrak zpilý krásou těkat nechal v dál,

vše uznal rád, však chladný byl ten vděk,

a v hloubi duše svojí jedno řek’,

že vše tu cizí proň, vše pomíjí,

a pouze tu pěl hymnu Anglii:

„Ty moje královno,

ty Anglie, ty bohy vyvolená

má drahá vlasti!“... Browning později,

hnán k Trafalgaru mořskou peřejí,

zřel Gibraltár, jak v severní mze stál,

a „Jak ti sloužit, Anglie má, všady zřím tě,“

sebe ptal!

To blázni nebyli neb šosáci;

od divů všech zrak zpilý potácí

se domů zas a v citu hrdosti

jen vlasti zpívá hymnu radosti

a každým křídlem touhy své k ní letí.

Vy zastyďte se, dekadenti, děti!