Když na Vás zřím, mé děti zlaté...

Když na Vás zřím, mé děti zlaté,

v slasť náhle tajný padá žal:

Bůh kdyby tak mne povolal,

jak životem se zachováte.

Víc miluju však nežli sestry

Vás: s outlou matkou outlou dceř –

leč já juž vadnoucí jsem keř

a zpěv můj – jeseně list pestrý.

V těch listech Vy se ukrýváte,

dvé různých květů luzných něh,

a na hebounkých lupenech

mou slzou – rosou písně pláte.

Ač každá krůpěj kapka trudu

a zář v ní skrytá, rudý žal,

já přec se jimi šťasten stal,

v nich vše, co jsem a někdy budu.