KDYŽ NA VŠE POMYSLÍM ZPÁTKY...

Když na vše pomyslím zpátky,

jak prudce den po dni minul,

v tom kus je k románu látky

někoho, který již zhynul.

Dívám se nazpět v tu kolej –

divně se, nesměle točí,

neslyším nic, ó, jen volej,

vidino uhaslých očí.

Nejsem to já, která světem

šla jako pěšinou z kvítí,

křídla mám zraněna letem,

noha má trny též cítí.

Nejsem to já, která s vírou

bezmeznou zří v duše lidí,

rozsety tou zemí šírou

slzami růže jen vidí.

Nejsem to já, která znala

život jen z písní a z knihy,

já sama k životu vstala,

ať pln je bojův a tíhy.

Dneska můj soucit je jiný,

jiný můj obdiv, mé chtění,

míň vidím na mnohých viny,

míň jiných srdce mé cení.

Obzor se rozšířil kolem,

světla se lazurem svítí,

po cestách lesem a polem

jiné mi rozvilo kvítí.

Vím teď, že v života bojí

šťastný sen zaplane – krátký,

však za tou vidinou svojí – –

nešla bych, nešla bych zpátky!