KDYŽ NÁPOJ ÚNAVY...

Když nápoj únavy jsem vypil z hodin číše,

kraj ztichlý duše mé šer podvečerní zásah’;

žal vůní opil mne, jež z květu noci dýše,

a živých sladká smrt mi stínem sedla v řasách.

Tu náraz života, sil ruch a hymna velká,

do nervů zesláblých mi hučel z dálky echem,

jak v strunách nástrojů, když nebem moře vzelká,

mdlých resonancí kvil zní z duší tónů vzdechem.

V sen těžký kráčel jsem jak v skalních hrobů síně,

kam světel pozemských se bílý zážeh nemih’;

šer pochodeň mi svál, a v kleneb vlhkém stíně

se roztáh’ její kouř po katakombách němých.