KDYŽ NEBE VAŠE OKNA OZÁŘÍ...

Když nebe naše okna ozáří a v žáru milosti

když na výsluní plody zčervenaly, trhejte a jezte,

a svatou radost slavně vítejte, poselství věčnosti,

a k slovům jejím záhadným ve jménu bratří odpovězte.

Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího,

zpívaná v opojení mystického vína,

jak úsměv na zářící tváři spícího,

jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná.

Bratrské zachvění, jež letí všemi dušemi,

početí světa, jenž se v hloubce věků tvoří,

a k němuž jara minulá s kořistí svojí odplula

průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;

přes černé vlny moří,

kde louky na dně, zkvetlé hvězdami, v čarovném tichu hoří.

Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý

nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou k ránu

a duše volají se v modru radosti, jak ptáci zpěvaví,

v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů.