Když nesmíme se více míti rádi...

Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více

ten štěstí den se v srdce nenavrátí

a to, co kmitlo zaníceným čelem,

to tesknou už jen upomínkou vlá ti

jak píseň smutku v srdci osiřelém. –

Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více.

Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy

těch sladkých snů, jež dosnili jsme záhy,

zda do tvých nocí někdy kmitne maně

stín lásky naší bolestný a drahý

a zda jak já tam k očím stiskneš dlaně?

Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy?

Můj miláčku, co ještě víc nám zbylo

než upomínka ztraceného mládí!

Nad ruinami jeho v těžkém bolu,

když nesmíme se více míti rádi,

pojď, půjdem aspoň chvíli plakat spolu –

můj miláčku, co ještě víc nám zbylo? –