KDYŽ ODLÉTALI PTÁCI

Jdu s hochem svým a tiše díváme se,

jak přelétavých ptáků houf se nese

až za obzor... neb chlad již vane zemí.

A mně tak truchle, smutno v duši je mi,

jak když to sny a naděje vše moje

se shluknuly a třepotné jich roje

mne opouštějí... Ó, mé drahé dítě,

je těžko loučit se, když opouští tě,

co miloval’s, co na horké ti čelo

vždy dýchlo vánkem, co ti sladce pělo

o lásce, slávě, míru... kousek ráje

co kouzlilo ti před zrak, v křiku láje

tě sílilo a těšilo tvou muku!

Již zmizeli... Pojď, dej mi svoji ruku!

,,A to již nikdy nevrátí se zpátky?“

ty tážeš se. O, vrátí, hochu sladký,

však ne již mně, to k tobě jen se vrátí.

Neb zase budou perly rosy pláti

na nových květech, stromy budou kvésti

a ptáci pět zas o lásce a štěstí,

když v nádheře své bude hořet západ.

Leč rozumět já nebudu ni chápat

to blaho jara, zázrak nad zázraky.

A za to budou hořet tvoje zraky,

až mladý muž, zjev bílý po svém boku,

pod květem půjdeš, tiché štěstí v oku,

ó, rozuměti budeš, co to pějí

ti ptáci zlatí sladké o naději,

a budeš spíjet se tou písní jejich

a budeš sníti, chodě po alejích,

a budeš věřit, ptáků těch že peří

tě zlaté povede, vždy blýsknouc v šeři,

v ráj života, v zem nikým neshledanou...

A tenkráte já stát chci tiše stranou,

a zapomenout, že jsem kráčel hložím,

mlčení velké na rty svoje vložím,

by vzdech můj nesvál list ti, jenž by rašil,

a ani jednoho z těch ptáků nezaplašil...