KDYŽ OSUD TOMU CHTĚL...

Když osud tomu chtěl a moci nečisté,

by v proudech vaše krev se za svobodu lila,

ač tolik ze svých žil již pro ni dali jste –

kéž poslední to byla

již obět krvavá, kéž květy zlatisté

vám z polí vykvetou, kde reků padla síla!

Kéž pro vše příští dny byl poslední to boj,

v němž Slovan přinucen byl rozdávati rány,

smrt nejen přijímat, však nést i v cizí voj –

on, jemuž pluh a brány

jsou milejší než meč, mír nežli nepokoj,

jenž nikdy nevraždil pro cizí země lány!

Kéž klidně dál by moh’ svůj polem řídit pluh

a vůní opájet se rozrývané hlíny,

a zrní rozsévat, jím nový házet vzruch

do kypré oraniny,

by vůně života zas naplnila vzduch,

kde nyní vláčejí se temné smrti stíny!

Kéž z bojišť krvavých by věčný vyrost mír,

strom, zlatá jablka jenž v koruně své rodí,

by ptáci zpívali, kde chmurný netopýr

teď strach a hrůzu plodí,

by z oživených měst zněl souzvuk zlatých lýr

a píseň lodníků na moři s plných lodí!

By místo požáru, jenž zhoubu šíří teď,

vzplanula hranice, jež svítila by v noci

a měnila ji v den – zářivá odpověď

té černé pekla moci,

jež lidstva svobodě žalářní staví zeď,

by k slunci nemohla, jasnému svému otci...