Když Pavel k Damašku se hrdě vracel,

Když Pavel k Damašku se hrdě vracel,

klín nebes v propast proměnil se tmavou,

hrom zatřesknul, blesk šlehl výhní žhavou,

a vichřicí hlas pevný zaburácel:

„Chci tebe míti; ač se’s v bludech ztrácel,

má ruka vznášela se nad tvou hlavou

vždy hotova, uvést tě v práci pravou,

bys vstanuv ku svědectví modly kácel.“

Děl Pavel: „Vezmi duši mou i pýchu,

chci ostře zrývat vykázanou líchu,

pro mysl tvrdou nechtěj mne však bíti;

jest příčin třeba velikých, než vznítí

se velké srdce, ochotni a hbiti

jen malí duchem k dobru jsou i k hříchu.“