KDYŽ PÍSEŇ MÍRU ZAZNÍ...

Když píseň míru zazní v širá lada,

měkkými křídly večer zamávne.

V znavenou duši vzpomínání padá

na kouzlo minulosti nedávné.

Na krásu dětství, smavá první léta,

jak beze mráčku nebe blankytné.

Života stromek vyrůstá a zkvétá

na modrém nebi slunce zasvitne.

Pak naivního snění tiché chvíle,

oddané pohádkovým vidinám.

Na šťastné jaro, jako přelud bílé,

na zlatá pole teskně vzpomínám.

Na gymnasisty první lásku marnou

k drobounké, zlatovlasé slečince.

Na vůni lučin v Hradci za plovárnou,

kde Labe šumí klidně, lehýnce.

To vše má barvy přitlumené jemně,

po věcech vlahá vlna tepla jde.

Mé vzpomínky tak divně mluví ke mně

a jaro ťuká srdce na mladé.

Radostná píseň do večera kane,

na strunách hraná ztichlých sordinou.

A rozvíjí se květy ušlapané,

potůčky smutku v dálku odplynou.

Tak udivený zánikem a vzrůstem,

zázračné dění vidím podivné.

A spí už svět. A v mladém srdci pustém

k životu láska mocně oživne.

Jak miluji tvé, živote, dny krásné,

tvou hudbu sladkou, která neznaví,

tvých očí světlo, které neuhasne,

a srdce tvého tlukot jásavý.

Dej zazářit všem půvabům své krásy

a květům všem dej pyšně rozkvésti.

Úrodou těžkou naplň živné klasy

a zastav dravý příval bolesti.