Když podzim květy strhal.

Už pádí po strništi

podzimních větrů vání

a suché, žluté listí

před sebou popohání.

Z tisíce pestrých květů

jen vetché stonky zbyly,

a ty se od polovic

vadnouce ulomily.

A tamo u rozcestí

tvář písničkáře bledá

v kraj dálný zahlédla se –

co asi oko hledá?

Na prsa hlava klesá

a přes skráň sivé vlasy;

proč asi ustal chvíli

a na co myslí asi?

Ach v srdci bědno taky,

v něm jiskra citu sirá,

z pomněnek dávno svadlých

sežloutlé lístky sbírá. –

Vždyť tam se beznadějně

zdroj jara nevyprýští,

kde podzim květy strhal

a pádí po strništi.