Když prázdný hovor ledabylo zvučí,

Když prázdný hovor ledabylo zvučí,

a slovo za slovem tak líně padá,

že, co chce říci, samo teprv hádá.

za smysl jakýs takýs dvornost ručí,

ač duch, jakkoliv planý žvast ho mučí,

svou cestou kráčí, přemýšlí a bádá,

a srdce, jak jen může, sen svůj spřádá,

jenž kdesi na dně svěžím kvítkem pučí...

Tlach zbytečný a spoustu jiné rmuti,

jež nemá ani vůně, ani chuti,

styk společenský pevnou rukou vnutí,

však v lehkém úsměvu, jenž tak se cení,

krom povzdechu přerušeného snění

a přemýšlení jiné pravdy není.