Když přišla půlnoc...

Když přišla půlnoc a vše leží v klidu,

kraj podobá se hrobu všeho lidu

a luna zlatá zdá se lampou býti,

jež nad mohylou toho hrobu svítí –

Však sotva svitla první zoře denní,

již země tvář i podobu svou mění:

co bylo ticho, dřímavo a snivo,

jest čilo, hybno, bujaro a živo.

Květ na kalíšku rosnou perlu střásá,

pták od větvice ku blankytu jásá

a člověk s lože do díla se vrací

a plní den svůj pohybem a prací.

Tu jedni těžkou, zmozolenou rukou

skal tvrdé kusy na kaménky tlukou,

neb jako červi pod zemí se plazí –

a jiní duchem nové dráhy razí

tam v onu modrou dálku nevídanou,

kde myriady světův letí, planou –

nám jako mušky zasvitnuvší polem. –

Jest práce lidstva na hřídeli kolem,

jež točí, nese, zdvihá, žene, tlačí,

i dávné věky vyvážiti stačí;

jest studnicí, z níž pravdy zdroj se prýští,

jest skalní stěnou, o niž blud se tříští,

jest požehnáním, které hlavu světí,

jest křídly, jimiž nad hory se letí,

a praporem, jenž prorážeje tmami,

jde z hlavy tvora k Tvůrci nad hvězdami.