Když první lovec zamračený vstanul

Když první lovec zamračený vstanul

kdys před věky a v prvních časů šeři,

by hrůzou stal se krotké dosud zvěři,

snad v pohnutí a v zamyšlení stanul,

když první tepot schromlých křídel vanul,

a krví zbarvilo se měkké peří,

zrak strhaný když uzřel mezi keři,

hrot výčitky, jenž v oku mroucím tanul.

Však brzy hlasem vzkřik’, jenž drsně zvoní:

„Já nechci zasívati, nechci žíti

jak bloud, jenž k lakomé se hroudě kloní,

bych hlad svůj ukojil, já musím bíti –

jsi tvorem jako já, co chceš ty míti?

Smrt, rychlý pes, nás všecky stejně honí.“