KDYŽ RÁNU ČLOVĚK ČEKÁ

Když ránu člověk čeká, překvapen

je polibkem, jenž místo rány dán.

Kdo měl mne zkolit, k vraždě připraven,

mne přesvědčit šel, že jsem milován.

To mistrovský tah... V ruce dýka je,

co vyčkávají rty tak oddaně,

zda ret můj příchylně se přissaje,

neb vzchopí-li se mlčky k obraně.

To mistrovský tah... hanba, pohana,

zlá urážka v líc jednou vmetnutá

za usmíření smutné prodána,

však dýka ještě trčí nehnutá.