Když růže zhasnuly.

Nevidím, ostrovů když navštívil jsem břeh,

jaká to smutná tvář se vtiskuje v můj zrak,

je mlha na vodách a již je po květech

a luna záhy jde tesklivě na oblak.

Avšak ty, člověče, pro něhož šetřím hlas,

číš není dopita a cesta vede dál.

Ať nelkáš Mimnermos, tvá Nanno vstane zas

a spolu vejdete hned růží pod příval.

Ó věř, jak dítě věř, jen dětí život jest,

pro oblak pozdních mlh nekormuť duši svou.

Aj, teď je pravý den, den chmur a smutných cest,

však, kde jest nevěsta, šla za svou ozdobou.

I přijde rozkošná, líbezná přijde víc,

má srdce diamant, on věrnost má svou zas.

Ať není ptáčete, ať není květných krás,

to srdce pod sněžným ti šatem tluče vstříc.