Když se připozdívá

Neumdlévej, ruko má,

dooráme do večera.

Ještě čejka nevolá

nad rybníkem z pološera,

ještě se jak zlatý květ

kmitá včelek spěch a vzlet.

Přijde tma a přijde noc

a s ní ticha píseň svatá.

Hvězdná nebes čaromoc

nad propastmi rozepjatá

skončí marných kroků blud,

skončí ruky vzmach i trud.

Večerní zvon zapěje,

ozve se i umíráček,

víra, láska, naděje

v srdci ztichne jako ptáček –

duši v branách věčnosti

kéž Pán vlídně pohostí!

Nad dělníkem umdleným,

věřím, že se nezatvrdí,

duši s rouchem žíněným

zahalí v své milosrdí

pro groš slzy kající,

pro vzlyk lásky lkající...

Bratři, v lůně milosti

bratrsky nás uvítáte?

Balzám věčné mladosti

zhojí rány jedovaté?

Tmou, v níž kahan bědným zhas',

zazní vaší hlídky hlas?