Když se připozdívá....

Dál šedá topolů se míhá řadou,

par bílých závojem se kryje ves,

na střechy chaloupek se stíny kladou

a v ticho mlh hlas klekání se nes’.

A škálou bizarrní se chvěje prudce,

v děs mlčících se nese Polabin

a vzduchem v divoké se chvěje muce

a drtí duši mou jak tíže vin.

A slétá dolů, klesá s výše mračné,

na květů kalichy se níží v zem,

jen čekám, brzo-li k mé skráni začne

se chýlit s plížícím se večerem.

A náhle v duši mou jak úder padá,

neznámý děs mé hrdlo hrůzou stáh’

a přeludů a šerých příšer řada

par bílých rozhoupá se na vlnách.

A smutek večera svou bolest níží,

sten „Ave“ plyne ve přírody chrám,

v mou duši divoká se bolest plíží

a v mlhy Polabin se hroužím sám....