KDYŽ SE PSALO LÉTA PÁNĚ 1903.

„... Vy jistě, pane, máte v paměti

tu dusnou, strašnou, hrůzyplnou éru;

již často chtěl jsem svěřiti vše peru,

však počalo se hrůzou svíjeti...

Tož dovolte, než rychlík přikvačí,

ať vypovím vám svoji historii;

je pravdiva, ti lidé všichni žijí –

(ač v předpeklí bych zřel je nejradši).

Mám bohatého strýce v Berlíně

a každoročně posílá mi dárek.

I loni poslal v couvertu sto marek

a vroucí pozdrav svojí otčině.

To první vzal jsem, druhé zapomněl...

Vy dojista však, pane, pochopíte.

Mně tenkrát zrovna přinesl čáp dítě

a kromě krtin jsem činži platit měl.

Jak děkoval jsem v duchu strýcovi!

I listonoši tučnou diškereci

jsem udělil. To nepatří však k věci...

Můj ortel byl už dávno hotový.

Tož zkrátka. Vzal jsem couvert s markami

a v prsou teplý, blahý, šťastný pocit

před jednou bankou v brzku jsem se ocit,

bych vyměnil si marky zlatkami.

Již čistím obuv, beru za kliku,

v tom náhle ruka instinktem se vrací,

cos divného mi k sluchu zaburácí,

jak zaznělo by tisíc výkřiků.

Já ohlédl se – – – Milý příteli,

och, dosud cítím, jak mne mrazí v zádech..

Co viděl jsem, to nebyl vzpoury nádech,

to čistokrevní byli rebeli.

Dav lidí táh’ se dlouhým chodníkem

a divá pomsta sálala jim z líce...

Já zůstal, pane, bledý jako svíce

a v divné tuše skryl se za rohem.

Dav lidí táhl, v ruce noviny,

a křičeli a vztekle rokovali,

dav rostl, rostl, chodník byl už malý

a lid se valil silou laviny.

„Ha! Vlastizráda!“ znělo ulicí.

„Ha! Pruské marky!“ znělo zase místy

a každý mával „Národními Listy“.

Já zápasil již z pola s mrtvicí...

„Ha, marky! Zráda!“ řvali zas a zas,

ó, schnul jsem, pane, strachy jako škvarek

a mačkal v kapse osudných sto marek.

V té hrozné chvíli sšedivěl mi vlas...

A zas řev... Prý Herben jakýsi

dva pastory si pozval do kasina

a prodal národ „netto“ do Berlína!

Ten bandita! A proč prý nevisí?!

Pět tisíc marek, šestnáct feniků

prý dostal za svou vlastizrádnou práci!

Teď provede prý ještě parcelaci

a prodá Slezsko podle cenníku!

Lid vztekal se a bouřil, ječel, lál...

I párkář jakýs, vyndavaje párky,

řval do oken: „Ha, zráda! Pruské marky!

Kde je ten zrádce, bych ho rozkuchal!“

A kluci nesli „Šípy“ na holi.

Tam zobrazen byl bídný zrádce vlasti,

jak kat mu vazem lomcuje a chrastí

a pacholkové jak s ním zápolí.

Já prchal, pane, jako zločinec...

Sto marek v kapse, myslil jsem, že zhynu,

a s hrůzou tušil svoji spoluvinu – –

Ó strýče, present osudná je věc!

Už bloudil jsem dvě celé hodiny –

a nyní – ha! – v tom zlopověstném šumu

já zahlédl jsem krvavého Tůmu – –!

Ó, probůh, milost, vždyť jsem nevinný!

Nic nestalo se, pouhá vidina...

Ha, zase, zase! Zlořečená klapka...

Já v slepém strachu viděl všude Čapka

a strašidelný přízrak z kasina...

Pak vzpomněl jsem si náhle na Grégra...

Och, pane, pane, to byl vrchol všeho!

Kdo zaplatil by kata beze něho?!?

Já cítil – hrůza – v patách Wohlschlägra!

Tak prchám, prchám v divém zápalu,

můj vlas jak hřebík, marky mačkám v kapse,

již zoufám, pane, napadá mi: Zab se! –

v tom k jakémusi přijdu kanálu.

Hned spřádám v hlavě možnou záchranu:

„Vem rychle marky, uvrhni je dolů

a budeš jist, že nehřešil jsi spolu“...

Již shýbám se – šup! – hydrant na stranu,

v tom, jaký žal, mi praví tušení:

Což jestli v žumpě německé jsou krysy?!

Meč Damoklův zas nad tvou hlavou visí

a na tvé vině nic to nezmění...

Krvavý Tůma bude v porotě

a jistě řekne (mork mi prchal z kostí...):

„Ty němkyně jsou těžkou okolností!“

Já necítil už nohy v kalhotě,

však utíkal jsem pryč a pryč a pryč,

až konečně, už rozlámaný v tělu

jsem polomrtev doběh’ ke kostelu

a do lavice svalil se jak míč...

Tak sedím shroucen, teskně přemýšlím

a divím se, že puls mi dosud bije...

Kdes v pozadí se ztrácí sakristie – – –

Má hlava klesá, sním a sním a sním – –

Leč nový nápad hlavu probouzí.

Jdu v sakristii, marky mačkám v ruce,

cos praví mi, že konec bude muce –

a v duchu vidím strašné Kartouzy...

Jdu v sakristii – – Všecko jako sen – –

„Sto marek na mši za Matěje Čapka!“

Tak koktám, blednu, krve ani kapka –

a jako hříšník ploužil jsem se ven – –