Když se srdce otvírala... (II.)

Já viděl v srdce Tvé jak v otevřený kalich:

mým dechem puknul květ a rozevřel se celý,

i oslnil mou duši liliovou bělí –

já cítil v chvíli té, že nejmenší jsem z malých.

Pln vůně, sladké nad vše lidské pomyšlení,

Tvůj kalich dal mi zříti čistotu Tvou celou –

já dlaní, jíž jsem po květu chtěl sáhnout smělou,

si zakryl tvář, pln posvátného v duši chvění.

Ó, svaté srdce, v prach před Tebou padám čelem,

mé duše černý motýl v kalich Tvůj se schvěje –

ó, zavři jej v svůj květ, jenž čistotou se skvěje,

ať křídla jeho zbělí liliovým pelem...