KDYŽ SE TAK NĚKDY ROZPRŠÍ...

Když se tak někdy rozprší, rozprší,

tu smutno bývá ve duši, ve duši,

pár marných přání vyřkne ret,

a květy samot vykvetou,

kde dříve voněl žhavý květ

nad zemí všemi prokletou.

Když se tak někdy rozprší, rozprší,

tu smutno bývá ve duši, ve duši,

a náhle v očích, na retu,

jak perla, když se zachytí

na smutku černém sametu, –

se bílá slza zatřpytí!...