KDYŽ SE ZEMÍ MLUVÍM.

Má země, když potok z jara zahrčí bujněji,

když první travnatá stébla se nalejí,

pak s tebou mluvím.

Když sýkora usedne na holou sněť

a se stromu sousedního si vyzpívá odpověď,

pak s tebou mluvím.

Když sasanky zvednou s úsilím loňské listoví

a prvému slunci vstříc rozevrou kalich sněhový,

pak s tebou mluvím.

Když po obzoru klidné obrysy koňů a volů za pluhem jdou

a rozsévačova ruka vážně se kývá nad hrudou,

pak s tebou mluvím.

A potom, země, potom, když léto kypí všemi tvými žilami

a všechno tvoje tvorstvo závratí sladkou omámí,

pak s tebou mluvím.

Když prchavý závoj chvěje se nad žitem,

zmítaje se ve vášni pod slunce plamenným přísvitem,

pak s tebou mluvím.

A večer, kdy ptáci utichli konečně,

kdy pod tisícerými hvězdami z hluboka dýcháš horečně,

pak s tebou mluvím.

A když v chorovodu všech světů, v jejich zvonech

zaznívá dětsky tvá sýkorčí písnička o třech tonech,

pak s tebou mluvím.

„Máš i své chvilky rodičky znavené,

když podzim nad slétajícím listím bolestí vzpomene...

Máš i svůj úsměv tragický, několik vášnivých gest,

když blesk tebe políbí na pouti s oblačných cest...

Máš i svou hrůzu za nocí bezhvězdných,

kdy čímsi podivným zakřiknut, tepot srdce ti stich...

Máš cestu vytčenu, máš jistě i konečný cíl,

máš podíl svůj ve vesmíru od dob, kdy chaos se rozproudil...

Však trpké úvahy o bezsmyslnosti všeho člověku ponech –

máš v hymnu vesmírném svou sýkorčí písničku o třech tonech...“

Tak k tobě mluvím.