KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK BABIČKU BRAL

Když si náš dědeček babičku bral,

na panství bylo to kdesi,

babička plakala, dědek se smál...

Písničko domova, kde jsi?

Dědeček, odvážný statečný hoch,

babička zalitá studem –

kdože to tenkráte tušiti moh’,

jednou že na světě budem?

Cosi jak pradávno zapadlý svět

do duše mojí se dívá,

dědeček mrtev už hromadu let,

babička sotva je živa.

Cosi jak přesladká budoucna říš

do duše mé se však hlásí:

na houbách tenkráte byli jsme, víš –

kdo je teď na houbách asi?