KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK...

– a moje bába – jak ta holka dnes –

už s katem šla na šibeniční vrch

a kněz ji těšil – moje bába byla

jak broskev tenkrát – odsoudili ji,

že dítě nekřtěňátko poslala

po proudu vody někam daleko. –

Můj dědek před tím nikdy neviděl

a nemluvil s ní – stál tam jako divák –

a bylo mu jí líto, že jít má

tak mladá a tak pěkná k šibenici.

Jak přešla mimo, z řady vyrazil,

před pány soudce klek a prohlásil,

že delikventku ihned pojmout chce

křesťanským svazkem za svou manželku,

ať dají pardon jí – i divili

se lidé tomu, schvalovali čin

i dobrou vůli děda hlasitě

a k pánům soudcům ruce vzpínali –

sám kat byl dojat, pokyvoval hlavou –

co bába moje stála jako socha

a modré oči vbodla v chasníka,

jenž od potupné smrti chce ji spasit. –

Tak několikrát už se u nás stalo. –

A co se stále hustěj kupil lid

a prosili a pláč se ozýval,

soud na místě se radil, potom rozhod,

že na svobodu pustí bábu mou,

když chasník ten ji za manželku vezme. –

A tak se stalo. Vzali se a šli

dál v cizí kraj. Můj dědek nelitoval. –

A já dnes chci za jeho příkladem

jít k večeru na šibeniční vrch –

až mladou delikventku povedou

poslední cestou. – Nevím o ní víc,

než že je bledá jako padlý sníh

a očima se dívá jako havran;

u vody v rasovně že žije s bábou

a dobytku že v kraji pomáhají,

když nemoc padne na něj. – A že zbila

když plížil se jí kolem rasovny

a v noci oknem do jizby chtěl vlézt,

strašlivým bitím synka purkmistrova,

pak za nohy jej k řece dovlekla

a cestou vln jej na pouť poslala,

z níž smělý frejíř už se nevrátil. –

Můj dědek měl se pěkně s bábou mojí!

A jako on já jasně prohlásím

před celým světem, že ji vzíti chci

v kostele za svou řádnou manželku. –

Soud musí svolit. Svolil dědkovi

a svolil jiným. Dělá se to tak. –

A potom vezmu bledou holku tu

a zajdem někam v světa širý kraj

a budem žít. – Pod šibenicí já

si najdu štěstí svého bílý květ,

jak na té cestě k šibenici našel

můj dědek svoji broskev růžovou.