Když šlo processí. (4.)

Ó lide můj! nechť tebe ve prach hnětou,

nechť bojí se tě, zvou tě luzou kletou,

jak v zanícení zřím tě, věčné dítě,

tu teprv vím, jak z duše miluji tě:

ať tebou zhrdají, že nemáš citu,

jak hvězda zhaslá že jdeš beze svitu,

tvé srdce mrtvá sopka, v ní hrsť prachu;

však přijde čas, kdy vzplaneš opět v nachu:

v tom prachu jiskra jest, jež neumírá,

nechť jařmí tě, ty kráčíš pod okovy

vždy klidný, velký, čekáš zábřesk nový,

tu jiskru v srdci – a tou? tvá jest víra!