Když slunce nevyjde, i mlha stačí,

Když slunce nevyjde, i mlha stačí,

jež ze všech koutů hrne se a padá,

se stromu na strom těžkou ruku vkládá

a blíž a blíž se matným krokem vláčí.

Za zhaslým nadšením hned nuda kráčí

a stačiti chce též, s plytkostí hada

se v květy myšlenek a citu vkrádá

a deskou olověnou všecky stlačí.

Ač každá chvíle časem hříšně plýtvá,

a světlo v příšerný se přímrak mění,

den přece plyne, byť i mdle a líně,

však srdce skryté v nudy temném klíně

ač každý záhyb vnitra svého pitvá,

na konec strne v prázdném zapomnění.