Když slunce padajícím ohněm plane,

Když slunce padajícím ohněm plane,

proud lidí citlivých se uchýlí

v houšť setmělou, již stromy uvily,

v stín vábivý, kde svěží vítr vane.

Však sotva že se blesky nevítané

za korunami palem ukryly,

již s touhou zrak je hledá unylý,

a chlad se brzy nepříjemným stane.

Jest dosud zima; že se zdá být jarem,

jen slunce dovedlo svým prudkým žárem –

žár štěstím jest, byť někdy snad i soužil,

jak potřebou jest bujných duchů vzlet,

jenž jediný spasiti může svět,

byť leckdos do prudkosti jeho toužil.