KDYŽ SLUNCE VOLÁ...

Průhledné dálky, nic se v nitru nehne.

Snad jakás lítost, bolest minulá?

– Svůj dávný zákon duše nepostřehne,

jímž na cestu se sama pohnula.

Čeká snad marně – minulosti není,

paměti přelud živé nerodí,

na touhu mládí není pomyšlení,

alejí snů už láska nechodí.

Jen bolest zbyla v nitru žíravá,

jak lítost děcka, na něž zapomněli,

a myslím, že mi cesta nastává

do krajů neznámých a v přístav ztmělý.

Hluboký ve mně uleh klid

a líto je mi nesmírného ticha –

svých mladých dnů naděje chtěl bych mít

a lásku naivní, jež sladkou touhou vzdychá.

Chtěl bych mít naděje, jak oblak vítr má,

chtěl bych mít touhu vlny zdvižené

a jako jeřáb pohnout křídloma,

když slunce volá v kraje vzdálené...