Když slunce za lehké se clony skryje

Když slunce za lehké se clony skryje

jak panovník, jenž inkognito hledá,

když klidné moře víc a víc se šedá,

a matná vlna sotva v břehy bije,

když rybák na mělčině loď svou myje

a racek na suchou si skálu sedá:

jak sličnou zdá se být obloha bledá,

ba přísvit šerých barev příjemný je.

Již tací jsme, – a převrácené hlavy

ni zástup Demokritů nenapraví –

že unaví nás radost jásající,

jež z pestrých květů, z jasu slunce tryská,

že po bolestech touhy vzdychající,

po lehkých stínech smutku se nám stýská.