Když slunka úsměv zlatý...

Když slunka úsměv zlatý

vyhasne na věky –

kdo ozáří pak, bože,

ten prostor daleký?

Kdo chmury, děsné stíny,

noc s mrazem zapudí,

kdo pouvadlou zemi

ku jaru probudí?

Ó leká mě tvůj osud,

ty země drahá mi,

ach, kéž bych tě moh svými

zahřívať ňadrami! –

O cítím, jak mé srdce

na tobě závisí,

když sirou, opuštěnou

duch tebe myslí si.

Bez květů, vůně, záře,

prostou vší lepoty,

na věky zahalenou

v závoje temnoty. –

O hrozný je tvůj osud,

ty země drahá mi,

oh, kéž bych tě moh’ svými

zahřívať ňádrami!