Když slunný duch tvůj s výše k zemi pluje,

Když slunný duch tvůj s výše k zemi pluje,

by zchladil hlavu v červánkovém moři,

vždy rubín, který na srdci mu hoří,

v dar vlnám věčna pyšně odvrhuje.

Tu země slzíc, travné vlasy ruje,

víť, že den zašlý z vln se nevynoří,

leč za jitra již novému se koří,

jenž líbá ji a zlatem ovinuje.

Vždy stejná hra to jest, vždy stejně svůdná;

ty chceš, by země zmládla v rosné lázní,

jíž každá krůpěj luzných vnad je studna.

Nám hůř; my tonem v ustavičné bázni

a úplatkem nic nebere smrt bludná

a v nový život naděje jsme prázdni! –