KDYŽ SRDCE TOUŽILO.

Osamělé srdce moje

jak ta žhavá lilje v poušti;

hoře své jen sobě kvílí,

jak ten slavík v temné houšti.

Slavíku tam rozumívá,

kdo má srdce touhou vřelé;

mým však zvukům nerozumí

naše plémě nedomřelé.

Příliš trpká se mi píseň

z otrávených hlubin lije,

příliš smělým snům tam v ústret

zběsilé to srdce bije.

Nemám komu v náruč padnout,

u prsou se vyplakati,

nemám, neznám toho druha,

jenž by k mým chtěl bohům státi.

Mám však tebe, svatá lyro,

ty jen rozumíš mi drahá!

Tvým jen zvukem ať mi přáno

pokořit a stíhat vraha.