Když staré prsy neměly dost síly,

Když staré prsy neměly dost síly,

by uživily všecky četné děti,

houf vstával za houfem: „dál nutno spěti!“

a zemi, vlast a matku, opustili.

Šli, spali v stanech, které na noc sbili,

a pátrali, kam křídlo ptáka letí,

a kladli losy vrhem, po paměti –

dál tlačili je, kdo za nimi byli.

Již vstoupili na nevysoké témě

a rozhlíželi se – bohatá země

k nim obracela usměvavé líce –

a děli: „Šli jsme, nutno bylo jíti;

hřích nelásky, jejž musili jsme vzíti,

ty, země, skryj a nevydej ho více!“