Když starý strom...

Když starý strom svou vydal žeň

Bůh ví po kolikáté,

zří s hrůzou na vrásčitý peň

i na vše listí sváté.

Již dumný táhne podvečer

a mlhy podjeseně,

dnů zimních cítí dlouhý šer

a stená, vzdychá denně.

Však zima ta jej neleká,

jej nelekají sněhy,

ni vichřice, jež zaštěká

a bičuje ho šlehy.

Jej neděsí ni samota

těch dlouhých, zimních nocí,

víc bouří ruch jej života,

před vesny chví se mocí.

Tu cítí mízu stoupati

v své zkornatělé cévy,

však můž-li květem zapláti?

on doufá – jistě neví.

Tak s úzkostí dny počítá,

zří mladé lístky s bázní,

jak azur jimi prokmitá

v paprsků světlých lázni.

A denně ptá se: Pokvetu,

až pokvete vše vůkol

ve písních, v ptačím přeletu?

Či skončen již můj úkol?

Zří druhů úběl, druhů nach,

jich dvakrát cítí štěstí,

a naděj’ zas a přece strach:

Zda schopen je též kvésti?

A míza stoupá spletí cev

a divy své zas tvoří,

ve blankytu zní ptačí zpěv –

on přes noc – v květech hoří!

Tu jeden, dva jsou na sněti!

Leč krčí se tak tiše,

tam třetí, čtvrtý v poupěti,

strom vzpne přec šíji v pýše:

„Ne, mrtev nejsem posavad,

mám právo k jara plesu

a v písní ruch a v žití spád

já též svou notu nesu!

Nechť míň je květů na snětích

i já jsem něčím světu,

co hlupců mi a bláznů smích?

Jsem ještě, nebo kvetu!“