KDYŽ STROMY KVETLY

Vzpomněla jsem – dva roky tomu již.

Bylo to v jaře, otec ještě žil

a do zahrad si vyjít zatoužil,

kde stromy kvetly.

Šel jako dítě jaru v ústrety,

pohledem hladil trávník, křovin metly,

jež zlatem chvěly se,

i sedmikrásek pestré konfety,

jež jaro ve hře rozhodilo kolem,

i hlohů poupata, jež rděla se

u cesty naší.

My cítili, jak všechno kolem raší,

jak sílu přijímá strom od kořene

a krásu od slunce,

jak vše se k němu žene

a země před ním úrodný svůj klín

pokorně rozprostírá.

Vzrůst kolem byl a radost rození,

nic nemluvilo o tom, že se zmírá

i v jarech takových.

V tom z cesty zazněl smích...

Šli milenci a neviděli nic,

než sebe v očích svých.

Řekla jsem otci: „Láska krásná je,

když mládí slučuje.

Těm starým, zdá se mi,

jen jaro půjčuje,

co mladým rozdává.“

A otec, ukázav, kde květů záplava

se chvěla bělostná,

ozval se jednou větou:

„Je pravda, v mládí láska krásná je,

však staré stromy nejkrásněji kvetou.“