Když stromy kvetly.

Tisíckrát jsem zapřel jaro v sobě,

nechtěl vidět ani třešně kvést,

za živa jsem sníti chtěl jak v hrobě,

a dnes mne zas vylákala k tobě,

mladá Vesno,

pučící tvá první ratolest.

A já kráčel opět jako zpilý

girlandami zkvetlých stromů tvých;

zase v dumě mračná skráň se chýlí,

vrásky, které od zimy v ní zbyly,

mladá Vesno,

tají ve tvých zlatých paprscích!

Hlubý oddech! Srdce zas je lvíče

třesoucí se první na kořist;

to mi udělaly petrklíče!

Staré touhy cítím, staré chtíče!

mladá Vesno,

to mi udělal ten první list!

Kdož ví, až tu půjdu v podjeseni,

zda se budu tiše usmívat?

Všecko láká v lesku, rozkoš, pění...

sladké tuchy, melodické snění...

mladá Vesno,

nebudu nic potom – proklínat?