KDYŽ SVOJÍ TĚ NEMOHU ZVÁT...

Co slyším, že luhy jsou zkvetlé,

a písněmi oživen sad?

Ach, co je mi po jaru, světle,

když svojí tě nemohu zvát!

Co slyším to, léto že je tu,

a osení počíná zrát?

Ach, co je mi po celém létu,

když svojí tě nemohu zvát!

A podzimní mlhy že padly,

a země už chystá se spat –?

Mně jedno, že květy už svadly,

když svojí tě nemohu zvát!

A vichru že hýří kol nával,

a k zemi sníh první že pad?

Ó, kéž by i hlavu mou zavál,

když svojí tě nemohu zvát!