KDYŽ TÁHLA BOUŘ LESEM

Když táhla bouř lesem a rachotil hrom,

já ukryt u lesní stezky,

jsem viděl, jak mnohý pozvedá strom

skráň hrdě v mračna a blesky.

„Tak rád mám,“ děl jeden, „ten hromový hlas,

jenž vesmír ze mdloby budí.“

„Mne nezleká blesk,“ strom druhý děl zas,

„já pnu se hlavou i hrudí.“

„Je rozkoš,“ řek’ třetí, „pevně tak stát

v té živlů vádě a hádce!“

„Ó, jak to, když bouře přeletí chvat,“

děl jiný, „zavoní sladce!“

Jen jeden strom blízko tich stál tu a něm,

jak vlnou zachvácen děsu,

a pro sebe spíš jen chvějným vzdych rtem:

„Ne o svůj život se třesu!“

Se všemi jsem pyšně v blesků zřel plam,

teď s tímto musím se chvěti:

Já vzhlédl a vidím: hle, hnízdo se tam

mu houpe na slabé sněti!