Když táhly divoké husy.

Přiletěly, přeletěly

divé husy nad mou hlavou;

kde jste, divé husy, dlely?

„Na Šumavě, za Šumavou!“

A kam nyní, husy divé,

letmo v řadě klínovité?

„Ku severu, v kraje snivé,

na pobřeží Baltem myté.“

K Baltu, husy, k širé vodě?

kéž je možno s vaší směsí

o peruti, – o svobodě, –

přes pole a šumné lesy!

Kéž je možno letět s vámi,

divé husy, pevným klínem,

k břehu Baltu za horami,

pod mlhavým nebes týnem.

Kde se vlny tulí k nivě,

z rujanské kde příboj strany

vzdychá, pláče úpěnlivě

zahynulé pro Slovany.

Nelze, nelze s vámi letem

ve mlhavé Baltu kraje!

Toužný povzdech chvěje retem,

toužná slza v oku taje.

Nelze! Ale přes ty nivy

letím citem, letím duchem,

a mé dudy jako živy

tajemným se plní ruchem.

Jest mi, jak bych chorál z dáli

slyšel cepů za lomozu,

jak by hlasy zajásaly

v husitských sten hradných vozů.

Jak bych slyšel Čapka vůdce:

„Obnažte své hrdé hlavy,

pouze moře v divé půtce

na odpor se Čechům staví!“ –

Jinak všecko – trpké zdání –

jiné časy, jiné doby;

lapeni jsme, utěsnáni

mořem záští, mořem zloby!

Jinak všecko! Na severu

straší vzduté moře kopí,

rozlévá se, roste, věru,

a co hltá, v krvi topí.

Pro výstrahu zvučte dudy:

„Bděte, bratří, v různé straně;

na severu krutost všudy

léčky tká a kuje zbraně.

Bděte srdcem, nejen rtoma,

vizte duchem, nejen zrakem!

Pane, žehnej v poli, doma,

zbraním práva v boji všakém!“