KDYŽ TANČILI NA SOPCE... I.

Jak nevíte to? Vy jste neslyšeli

o historce, jež Dvůr zajala celý?

A v Paříži jste? Ale, ale, ale –

vždyť v jasných lících Majestátu krále

se úsměv zjevil, když pan Choiseul

ten příběh vyprávěti štěstí měl.

Nuž abbé Regnault – ten, o němž se říká,

že chystána proň hodnost kanovníka,

neb přízniv Její Majestát jest jemu,

ten uzdu pustil ondy vtipu svému

a o markyzi Rivarolu – víte,

toť mladý muž, jenž vede pero hbité

i kord a stár je dvaadvacet roků,

ženami, štěstím hýčkán v každém kroku –

tož o něm abbé velmi ostrý vtip

pronesl v stínu tuilerijských lip.

A markyz – jak už je ten světa běh –

v hodině doslechl se řečí těch.

Den na to setkali se. Do paláce

šel abbé Regnault, usmíval se sladce,

když Rivarola uzřel. Odměřeně

sňal markyz klobouk hodnost kněze ceně

a přistoup k němu, v oči jemu zřel

a zdvořile mu takto pověděl:

„Kdybyste mužem byl, pak k promenadě

bych dovolil si zvát vás po zahradě

a u zdi, kde se podvečerní chvíli

míč hrává, tam bychom se zastavili –

Kdybyste ženou byl, vmet bych vám v líci,

že děvka nectná jste a klepající –

Však knězem jste – jak potrestat vás jen?

Já najdu způsob. Pane, dobrý den!“

A markyz zavřel se a nevycházel

a pracoval. Verš k verši hbitě sázel,

tak v týdnu báseň napsal, vtipné dílo,

každičké slovo štíhlou jehlou bylo

a mnohoslibný titul už jí dal:

ji „Láska salátu a tykve“ zval.

Abbému potom vzkázal po příteli,

že to a to psal a že abbé, chce-li

prost posměchu být, různých pikantností,

ať odprosí jej v tváři společnosti

a sic co nejdřív. Abbé řekl, že

se pokořiti takto nemůže.

I vyšla báseň. Týden nemluvilo

se o jiném. A smíchu z toho bylo

a abbé bránil se tak po den celý

jak člověk, na nějž vysypou se včely. –

Na dvacet tisíc té své obrany

tisk markyz – v týdnu byly prodány.

Abbému na to vzkázal po příteli,

že druhou psát chce a že abbé, chce-li

prost horších posměchů a vtipů býti,

veřejně pěkně musí odprositi,

to veršované jeho dílo nové

se „Abbé Regnault, salát, tykev“ zove –

tu milý abbé však již měkčí byl

a veřejně a pěkně odprosil. –

Smích z toho byl, jak prve už jsem pravil,

i Jeho Veličenstvo se tím bavil

a historka ta celou Paříž vzdmula.

A podivno: když věc ta uplynula,

vše změnilo se: když v té knížce čtete,

již markyz napsal, jiskry nenajdete,

jež zaplála by ještě v troudu šedém.

Ba věru, dnes už chápat nedovedem,

že číst se mohla. Tehdy vtipů roje

sršely přec z ní jako z ohňostroje

a dnes je šedivým a fádním čtením,

při druhé stránce takřka s rozhořčením

ji odhodíte... Onu knihu druhou

nenapsal markyz, neboť s božím sluhou

v přátelství dobrém od té chvíle žil,

kdy abbé veřejně jej odprosil.