KDYŽ TANČILI NA SOPCE... II.

Neděle máje vylákala v Longchamps

celičkou Paříž. V takém zlatém dni

se radost z žití dvojnásobně cítí

a bylo zřejmo z obličejů všech,

že sladko žít je, ba, i němé tváře,

ty koně zapřažené v kočárech,

hlav pohozy a tepem kopyt o zem

svou rozbujnělou radost jevili.

A jedou tudy obě Veličenstva

i jasní princi, šlechta slavných jmen,

bankéři, kněžstvo, lepé kurtisány

a celý svět ten zdá se závodit

povozem, livrejí i toaletou

zde v bílé cestě, nad níž naklánějí

se stinné sněti stromů stoletých.

A podél aleje se v hadrech kupí

závodů soudci: v hadrech chudina,

jež z obličejů zmořených a žlutých

vysílá k vozům žhoucí pohledy.

Prach zvedá se, a kavalíři dvorně

zdvihají klobouk třpytný třírohý

a dámy graciesně uklánějí

své něžné pudrované hlavičky –

je krásný den a rozkošno je žíti.

Jen jeden zlozvuk, jeden černý stín

pad do jásavé této harmonie:

jaký to strašný nápad měla Duthé,

ta milá, něžná, modrooká Duthé,

galantní kráska, v jejímž hotelu

se vystřídává celá skvělá Paříž,

ta, jak tu jede nyní v stínu stromů:

bankéři, kněží, šlechta slavných jmen,

i princové – sám hrabě d’Artois

nezapřel ondy a řek v společnosti,

že kdyby neměl svoji Savojanku,

chtěl u Duthé by denně píti thé –

jaký to hrozný nápad měla dneska!

Přijela vozem, který perletí

a stříbrem vykládaná kola měl

a tritoni a malí amoreti,

zlacení silně, mušli zdvihali,

atlasem bílým čistě vyloženou

a v této mušli Duthé seděla

v trikotu barvy hebounkého masa,

tak napjatém, že sám se masem zdál,

a v lehký muselin byla zahalena,

jenž jako oblak leže kolem ní

více ukazoval nežli zakrýval.

Kde kdo byl, žasl. Žasli nad tou krásou,

nad lepým tělem, nad tím povozem

a kdyby byla cena vysazena,

tu jistě Duthé tehdy dostala.

To nadšení však dlouho netrvalo:

když jela kolem vozu Veličenstev,

tu královna se zadívala na ni

a přeměřila ji svým lorgnonem

zvědavě zprvu, potom s nevolí –

neb Veličenstvo její citlivo je

pro urážky i sebe jemnější – –

a Veličenstvo její jelo v šatu,

jenž bílý byl, však místy pomačkaný

a Duthé v chvíli té svým lorgnonem

si královniny šaty prohlídla

a usmála se. Lehounce a slabě,

však stačilo to. Hrabě d’Artois

pokynul dvěma strážcům pořádku,

by Duthé odvedli a zavřeli.

Vězení její dlouho netrvalo,

jen zavřeli ji, hned ji pustili –

jak mohla bez Duthé by Paříž žít?

V neděli příští za to zjevila se

už Duthé v Longchamps prostě, nenápadně

a tak byl, jak se sluší, obdiv vzdán

královně předně, potom jasným princům,

vysoké šlechtě – přísně v pořadu,

jak rod a hodnost jejich vyžaduje.