Když tichá kráčí noc...

Když tichá kráčí noc v kraj v tÓnech plačících

a v krvi houstnoucí když slunce shasíná, –

když démon cynický pozvolna v srdcích ztich,

ji cítím, v duši mou jak zírá nevinná...

Tak smutná, proudy slz jí kanou s černých řas,

jak vůně fialky rtem proudí táhlý vzdech,

na rámě bělostné jak tma pad černý vlas, –

hruď nervosně se dme v bolestných záchvěvech...

Ah, vždycky táž a táž!... Za mořem vstává den

a matný polosvit se do pokoje vkrad,

jak obraz kouzelné svítilny uhas sen, –

jen povzdech její dál jak vůni cítím vát...