Když tichá noc se na zem sklání.

Když tichá noc se na zem sklání

a bílé hvězdy vychází,

tu z jasnošera sestupují

v mou duši zašlé obrazy.

Jak mlhy jdou, když luhem táhnou,

ti hosté tiší, bezděční,

ten na hlavě má gloriolu

a jiný věnec smuteční.

A na jich vážné tváře line

hvězd dalekých se sněžný jas –

vy dávno zašlé upomínky,

co vracíte se ke mně zas?

I cítím, jak se zrak mi kalí;

– a mizí v blankyt daleký –

a jest mi, jak by lépe bylo

už s nimi tam být na věky.